Sedmnáctý listopad v roce osmdesát devět. Dejme tomu že toto datum zná každý Čech ať už vzpomínkami nebo z dějepisných učebnic. Lidé tenkrát bojovali s komunismem a přišel pád tohoto totalitního režimu a nastala všemi zaslíbená demokracie. Kam jsme se ovšem ve společnosti posunuli za těch třiadvacet let trvání nového režimu?
Při posledních parlamentních volbách vyhrála pravice, která za dobu svého trvání prosadila plno reforem, které se dotkli zejména státních zaměstnanců, jak na jejich platech, tak i pracovních místech. Tato situace byla pro mnoho lidí neúnosná a tak nám vznikli stávky ve spolupráci s odbory. Nechci se zde pozastavovat nad neschopností odborů udělat opravdovou stávku ale spíše nad mentalitou lidí, kteří ve statní správě pracují. Sám jsem pracoval na úřadě práce. Plat mi díky nové vládě klesl o několik tisíc korun, moje pracovní místo bylo skoro zrušeno, a tak jsem se stávkou souhlasil a byl nadšený, že se konečně něco děje a lidé se umí a chtějí bránit. Po nějaké době, kdy proběhl stávkový den, a lidé nepřišli do práce a všem došlo, že jednodenní stávka nikam nepovede a vláda se nám akorát vysměje, jsem počítal s tím, že se bude dít něco dál. Chtěl jsem věřit tomu, že když nestačila jednodenní stávka tak ta další se udělá na týden, když nepomůže ani na týden mohla se prodloužit na neurčito. Nic se nestalo. Proto jsem se sám ptal svých kolegů na jejich názor a dočkal jsem se odpovědí podobného typu „ máme doma děti co, když nás vyhoděj, co pak budeme dělat“. Ten strach, kteří tito lidé měli, mi připomněl chování lidí v minulém režimu „radši nic
nedělej, jen kývej a nech se zotročit, jinak půjdeš do kotelny nebo rovnou do kriminálu“. Dodnes mi nikdo nevymluví, že propustit všechny státní zaměstnance najednou je zcela nemožné a tudíž si mi můžeme diktovat podmínky samozřejmě do určité míry.
Toto zjištění se mi potvrdilo ještě vícekrát ať už v pracovním poměru nebo v životě. Lidé si stále neuvědomili, že žijí ve svobodné zemi a měli by se podle toho chovat a pokud možno se i zapojit do dění téhle malé země. Potrvá to asi ještě řadu let, než se docílí chování naší společnosti jako v západní Evropě, kde protesty a stávky probíhají opravdu poněkud jinak nežli u nás. Nemluvím tu o tom, že bychom měli zapalovat auta, demolovat budovy a podobně ale prostě se postavit těmto lidem trošku tvrději než jsme zatím ukázali. Očistí se někdy lidé od minulého režimu? Bude to již naše generace nebo až ta další? To jsou otázky, na které bych rád znal odpovědi.